Pietní akty ke Dnu památky obětí komunistického režimu – 27.6.2017

27/06/2017

Právě dnes se na několika místech účastnili představitelé MČ Prahy 5 aktu kladení věnců k uctění památky obětí komunistického režimu. Den 27.6. nebyl pro tuto upomínku vybrán náhodně – v tento den, před 67 lety, po zmanipulovaném politickém procesu, byla popravena Milada Horáková, která se tak stala symbolem nespravedlivě odsouzených komunistickým režimem.

Přítomni byli zástupci městské části Praha 5 – Ing. arch. Zuzana Hamanová, předsedkyně Výboru územního rozvoje, PhDr. Marie Ulrichová-Hakenová, uvolněná zastupitelka, radní JUDr. Petr Lachnit a Mgr.Vít Šolle a v neposlední řadě starosta Ing. Pavel Richter.

Od 9:00 probíhala pokládka věnce před sochou Milady Horákové, která se nachází v ulici Na Doubkové 8, před budovou kostela Českobratrské církve evangelické, pokračovalo se v 10:00 na Újezdu, kde byl pořadatelem Magistrát hlavního města Prahy společně s Konfederací politických vězňů, a poslední pokládka proběhla v 11:30 před domem, kde byla Milada Horáková zatčena – v ulici Mošnova 2.

 

 

 Níže přikládáme proslov starosty Ing. Pavla Richtera:

Vážení přátelé,

scházíme se dnes – právě tady na území farního sboru Českobratrské církve evangelické na Smíchově – abychom si zpřítomnili památku i oběť političky, poslankyně, sociální aktivistky, právničky Milady Horákové. Ženy, která žila od roku 1935 s manželem a později i se svojí dcerou právě tady na Smíchově a byla členkou tohoto evangelického sboru. Zpočátku to pro ni mohlo být členství spíš formální a vnější. A jak víme ze svědectví nejbližších, skutečně věřící se stala až po trýznivé válečné zkušenosti. V roce 1944 stanula společně s manželem pro svoji protinacistickou činnost před soudem v Drážďanech. Nacistický žalobce požadoval trest smrti za zradu. Bránila se sama. Konečný rozsudek bylo možné pokládat za mírný: osm let vězení. Dočkala se osvobození a co nejrychleji se vrátila do Prahy a plně se zapojila do obnovy společnosti. Byla si od té chvíle vědoma křehkosti a vážnosti života – jak o tom svědčí jeden z posledních jejích dopisů rodině. Horáková v něm píše: „Víte, že jsem Vám často po návratu z německého vězení říkala, že jsem si vědoma, že mi můj život, který jsem opravdu Božím zázrakem zachránila, byl jen propůjčený.“

Uplynulo pět let a Milada Horáková se ocitla před jiným soudem – tentokrát komunistickým. Byla to zmanipulovaná politická fraška – se sovětskými poradci v zákulisí i s masivní propagandou směrem do společnosti – při které padnou čtyři rozsudky smrti. Celospolečenská atmosféra byla komunistickým aparátem  vybičovaná do nenávisti a zloby. Tisíce rezolucí žádají pro vnitřně pevnou ženu-političku trest smrti. A k tomu si připočtěme zbabělost a strach prosovětského prezidenta Gottwalda, který si tehdy kladl pouze jedinou otázku: „Když nepodepíši rozsudek smrti, co tomu řeknou  v Moskvě? Řeknou, že jsem slaboch a liberál.“ „Stalinův žák“  Gottwald i navzdory protestům světové veřejnosti – ozval se Albert Einstein i generální tajemník OSN Trygve Lie, o milost prosili skandinávští, francouzští, holandští intelektuálové – s rozsudkem smrti souhlasil.

Poslední noc svého pozemského života strávila Milada Horáková v pankrácké cele. Už se asi nikdy nedozvíme, jestli jí bachaři splnili její poslední přání – vydání utišujícího léku, šunku k večeři a k ránu černou kávu a sklenku červeného vína. Skloněna nad posledními dopisy – píše je inkoustovou tužkou, pevným čitelným písmem a bez škrtů – dotýká se své nejhlubší existenciální zkušenosti. Píše věcně: „Nelitujte mě. Žila jsem život plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná.“

Vzácná žena a politička Milada Horáková byla komunistickými pohůnky popravena před 67 lety, brzy ráno 27. června 1950. Mezi nejcyničtější manýry totalitních režimů patří zametení stop po mrtvých – a to i v případě Milady Horákové, jejíž popel byl vysypán na anonymním místě.                                                 

 

Milada Horáková svůj hrob nemá, ale navzdory tomu víme, že ani nacisté, ani komunisté ji nezlomili a její duch zůstal nepokořen. V politickém životě odmítala hrát jakoukoli pokryteckou hru, nechybělo jí sociální cítění i  realistické myšlení; a podstatné pro ni byly hodnoty demokracie a svobody a také  rozměr naděje,  který čerpala právě v tomto sboru.

 

Na závěr svého vystoupení bych chtěl připomenout také tvůrce tohoto památníku,  sochaře Olbrama Zoubka, s nímž jsme se rozloučili před několika dny.

 

Pietní akt z pražského Újezdu byl přenášen Českou televizí, záznam k nahlednutí zde:                               

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10101491767-studio-ct24/217411058060627  – projev starosty Ing. Pavla Richtera začíná v čase 16:16 záznamu