„Někdy vypotíme tolik jako horník v dole,” prozrazuje v rozhovoru dirigent a hudební pedagog Leoš Svárovský

06/03/2025

Velkolepý hudební zážitek slibuje vystoupení vítězů 18. ročníku soutěže Talent Prahy 5, které se uskuteční 13. března v sále Bohuslava Martinů na Akademii múzických umění v Praze. Mladé nadané muzikanty doprovodí prestižní profesionální orchestr PKF –Prague Philharmonia pod taktovkou Leoše Svárovského. Dirigent a hudební pedagog stál před lety u zrodu unikátního klání, které cílí na žáky a studenty uměleckých škol.

 

Nač se můžou diváci 13. března těšit?

Původní záměr byl vyzdvihnout nejmenší muzikanty mezi šesti až deseti lety. Ale protože ti by nestačili pokrýt program celého koncertu, přidali se starší děti, studenti akademie, kteří mají nějaký vztah k Praze 5. Doplní je další výborní hudebníci z partnerských měst Prahy 5, například z Bratislavy, Budapešti, Berlína, kteří posílají videonahrávky svých vystoupení. Vznikne krásný program, závěrečný koncert slibuje pestrost nástrojů, repertoáru. Každé číslo trvá asi osm až patnáct minut. Já budu dirigovat věhlasný orchestr PKF – Prague Philharmonia, který je patronem soutěže.

 

Soutěž jste zakládal. Jak vás to tenkrát napadlo?

Jednou jsem si sedl na kávu s Milanem Kymličkou a Evou Kalhousovou a zrodil se ten nápad. Milan Kymlička byl hudebním skladatelem, který v roce 1968 emigroval do Kanady, kde se stal proslulým skladatelem filmové hudby. Poslední léta trávil v Česku. Eva Kalhousová působila jako zastupitelka Prahy 5. Její syn David je významný klavírista, který odešel na stáž do New Yorku, kde působí doteď. Členem poroty byl od začátku také Ludvík Kašpárek, bývalý ředitel Komorní filharmonie Pardubice, která tehdy vítěze doprovázela. Kromě muzikologů výkony posuzují i zástupci Prahy 5. Jsem nestorem soutěže, od začátku předsedou poroty a dirigoval jsem všechny koncerty.

 

Zajímá v dnešní době malé děti vážná hudba?

Účast nejmenších dětí se bohužel neustále snižuje. Přitom v prvních ročnících tvořily děti mezi sedmi a deseti lety téměř padesát procent účastníků. Dnes, zřejmě i proto, že cvičení na nástroj vyžaduje velkou píli, někdy větší než třeba u sportu, je fandů do hudby stále méně. Co je hezké, že někteří laureáti, kteří nevyhráli první cenu, se do soutěže vracejí do té doby, než zvítězí. Například Adam Klánský, vynikající cellista, dnes člen České filharmonie. Hudba je krásná, povznáší mladé lidi k nádherným postojům k životu. Naštěstí my, byť malý stát, ve světovém hudebním dění hrajeme obrovsky významnou roli. Jsme velmoc, jména některých osobností září na celosvětovém poli.

 

Už se lze hlásit do dalšího ročníku Talentu Prahy 5?

Soutěž probíhá na konci roku, vypisuje ji garant soutěže PKF – Prague Philharmonia v září.

 

Kudy vedla vaše cesta za dirigentský pultík?

Moje maminka byla věhlasná klavírní pedagožka, můj tatínek prvním fagotistou opery Národního divadla v Praze, vyhrál světovou fagotovou soutěž v roce 1966 v Anglii, takže moje směřování bylo naprosto jasné. Začal jsem klavírem, vyhrál spoustu soutěží, později jsem přidal flétnu, kterou jsem vystudoval. Pak jsem přešel na dirigování, protože tatínek Petra Brocka, mého profesora na konzervatoři, byl věhlasný dirigent, šéf opery, žák Václava Talicha. Já byl posledním studentem Václava Neumana, tehdejšího šéfa České filharmonie.

 

Bavil vás klavír jako dítě?

Musím se přiznat, že ze začátku moc ne. Začal jsem hrát v pěti letech, a zatímco všichni ostatní kluci šli hrát fotbal, maminka mě držela u klavíru. Cvičil jsem čtyři pět hodin, a k tomu musel zvládnout přípravu do školy. Když se dostavily úspěchy – první soutěž jsem vyhrál v Ústí nad Labem asi v jedenácti letech – motivovalo mě to a později, když jsem vyzrál, mě maminka nutit už nemusela.

 

Svoje dirigentské znalosti předáváte dál. Máte hodně následovníků?

Jsem profesorem a vedoucím katedry dirigování na pražské AMU. Příští rok jsme do prvního ročníku získali čtyři studenty, což je nejvyšší počet za mnoho mnoho let. Dohromady bude v pěti ročnících studovat jedenáct lidí. Když si vezmete, že jsme malá země, ale orchestrů u nás působí hodně, jedenáct není přehnaný počet.

 

Co pro vás hudba znamená?

Je to můj život. Věnuji se jí od rána do večera, nerozeznáváme víkendy, letní, zimní prázdniny, svátky. Dneska diriguji kolem padesáti, sedmdesáti koncertů ročně. Mým druhým domovem se stala Asie. Tam se pravidelně vracím třikrát čtyřikrát za rok. Například v Japonsku jsem byl sedmdesátkrát.

 

A ve volném čase posloucháte hudbu, nebo si radši užíváte ticho?

Budete se divit, ale hudbu často poslouchám na svých nočních přesunech autem. Ale populární, ne klasickou. Ta vás vtáhne a začnete být kritikem. Populární hudba mi dobře padne k volantu.

 

Předpokládám, že dirigování patří k fyzicky náročným aktivitám…

Kdysi někdo spočítal, že při velké operní premiéře – a díla Richarda Wagnera nebo Richarda Strausse trvají až pět hodin – vypotí dirigent tolik kalorií, které se rovnají třídenní práci horníka na kombajnu v dole. Při prvním představení, kdy mi bylo 27 let a dirigoval jsem operu Clauda Debussyho Pelleas a Melisanda v Národním divadle, jsem zhubl téměř o tři kila za dvě hodiny. Drtivá většina byla voda, kterou pak člověk doplní, ale ta práce je nesmírně fyzicky náročná. My dirigenti nemusíme navštěvovat fitka, když dirigujete, cvičíte neustále ruce.

 

Jsou ruce ta část těla, která po vystoupení bolí nejvíc?

To ani ne. Ze začátku tomu asi tak bylo, ale organismus si zvykne. Většinou to jsou nohy. V den koncertu obvykle dirigujete koncert a generální zkoušku, takže nastojíte třeba sedm hodin. To si pak člověk velmi rád po vystoupení v klidu sedne.

 

Co vedle hudby máte rád?

Rád lyžuju. Narodil jsem se v Jablonci nad Nisou a do šesti let žil v Desné. Strašně rád se tam vracím. V létě plavu. Člověk se musí, speciálně, jak věk postupuje, udržovat v kondici.

 

Jste s bydlením v Praze 5 spokojený?

Pětadvacet let žiju na Malvazinkách a jsem velkým patriotem Prahy 5. Jsem naprosto spokojen. Když si sednu v létě na terasu, mám pocit, že jsem v jižních Čechách. Kolem úplný klid, ticho. Je to jednoduše skvost. I když trochu mě v posledních měsících trápí dopravní situace. Stali jsme se pokusným králíkem. Hlavní město chce od Knížecí nahoru postavit trolejbusovou trať, nad čímž jsme vyhrnuli obočí. Vždyť trolejbusy jsou doménou rovných tratí, a ne velkého stoupání. A tady je to stoupání takové, že kdyby byla velká zima a nesolilo se, z Malvazinek dolů na Knížecí by byla úžasná sáňkařská dráha. Vadí mi také různá dopravní omezení. Kdyby trvala čtrnáct dní, dá se to přežít, ale silnice bývají uzavřené i tři čtvrtě roku.

 

Co vás po Talentu čeká?

Například koncert ve Zlíně, koncerty se Slovenskou filharmonií, na podzim velké turné do Japonska, Thajska, Bangkoku. V létě pak spousta natáčení, zahájení nového koncertního festivalu s Filharmonickým orchestrem Českého rozhlasu v Jihlavě, kde děláme obě řady Slovanských tanců Antonína Dvořáka.

 

Zůstává vám nějaký nesplněný hudební sen?

Zažil jsem leccos, život mám skutečně velice pestrý. Ale myslím, že žádný hudebník nedá odpověď, že si už všechno splnil. Pořád jsou nové orchestry, skladby, které člověk objevuje, nové destinace. Nedávno jsem byl pozván dirigentem Isaacem Karabtchevskym, který v letech 1968–1969 angažoval už mého tatínka do orchestru Brazilian Symphony Orchestra, do Rio de Janeira. Učinil tak, když zjistil, že jsem jeho syn. Byl s mým tatínkem, který zemřel před třemi lety, velký kamarád.