Historie

Městská část Praha 5 patří svou rozlohou (27,49 km²) a počtem obyvatel k největším v Praze. Leží na levém břehu Vltavy v těsném sousedství historického jádra Prahy, od kterého ji dělí z valné části zachované středověké opevnění, zvané Hladová zeď. Osídlení tohoto území se datuje již od pravěku, což dokládá řada nalezišť. Pátou městskou část tvoří několik původně samostatných obcí – Smíchov, Košíře, Motol, Hlubočepy, Radlice, Jinonice-Butovice a jižní výběžek Malé Strany – Újezd.

Je to území velice rozmanité, s uliční zástavbou, vilovými čtvrtěmi, menšími sídlišti, novými obytnými komplexy, továrnami a řadou chráněných přírodních území. Charakteristickou součástí Prahy 5 jsou bývalé usedlosti a letohrádky v zahradách. Terén této městské části je zajímavě členěný, tvořený několika rovnoběžnými údolími, kterými protékají potoky, ústící do Vltavy. Znak páté městské části je upraveným původním znakem Smíchova.

Centrální částí Prahy 5 je Smíchov, zmiňovaný snad poprvé na konci 13. století ve Zbraslavské kronice v souvislosti s korunovací krále Václava II., kdy byl postaven “mezi vrchem Petřínem a břehem řeky Vltavy ¬ na rovině ploché a krásné” dřevěný palác, ve kterém se konala korunovační hostina. Název Smíchov je pak poprvé použit r. 1406 ve dvorských deskách.

Na převážné části území se od středověku rozkládaly vinice, chmelnice, dvory, pole a zahrady, náležející církvi, při Vltavě stály mlýny. Již od konce 16. století a zejména pak za pobytu císaře Rudolfa II. v Praze si na Smíchově zakládají pražští měšťané a šlechtici letohrádky v zahradách, které daly této městské části zvláštní ráz. Ke konci 17. století se dostává část Smíchova spolu s dalšími obcemi do majetku rodu Schwarzenberků. Několikrát v průběhu staletí se přehnaly Smíchovem válečné hordy a částečně ho poničily.

Obrovský průmyslový rozmach Smíchova předznamenává v 18. století vznik několika manufaktur. Od počátku 19. století zde dochází k výrazným proměnám. Zahrady a letohrádky postupně ustupují výstavbě továren na výrobu nejrůznějšího zboží, Smíchov se stává “stokomínovým Manchestrem”. Roku 1838 byl povýšen na předměstí ¬druhé nejstarší v Praze ¬ a roku 1850 na město, což bylo potvrzeno zpětně až v roce 1903. Od roku 1848 má svoji samosprávu. Ve druhé polovině 19. století byla postavena radnice, která dodnes stojí na Štefánikově třídě, naproti ní nový kostel sv. Václava. Spolu s továrnami se stavějí také obytné domy a dělnické kolonie. Stavební ruch na Smíchově vrcholí v posledním desetiletí 19. století, na počátku 20. století se centrum přesouvá na dnešní náměstí 14. října. Tam byly na místě původní botanické zahrady postaveny dvě secesní budovy, tržnice a Národní dům se sály a řadou spolkových a společenských místností.

Další částí Prahy 5 jsou Košíře, které jsou poprvé zaznamenány k roku 1185. Ve středověku náležely zdejší pozemky církvi a královské komoře. Za císaře Karla IV. tu byly zakládány vinice, které patřily pražským měšťanům. V následujících stoletích náležela tato obec různým šlechtickým rodům a část nejvyššímu purkrabství. Ani Košíře se nevyhnuly válečnému pustošení, při kterém byly v 18. století zničeny téměř všechny vinice. V devatenáctém století začíná narůstat počet obyvatel a také zde vzniká několik továren. V roce 1851 byly Košíře připojeny ke Smíchovu, ale v roce 1859 jsou opět samostatnou obcí, která byla v roce 1896 povýšena na město se znakem a vlastní radnicí, která dodnes stojí na Plzeňské třídě. Ve dvacátém století pokračuje rozvoj obce a narůstá počet obyvatel, kteří nacházejí obživu převážně v sousedním Smíchově.

Rozlohou téměř stejné jako Košíře je katastrální území Motol, obyvatel má však daleko méně,¬ necelou čtvrtinu. O Motole se poprvé dozvídáme z listiny Plaského kláštera k roku 1146. Patrně i na tomto území se již od středověku rozkládaly vinice na stráních, zdvíhajících se od Motolského potoka. Od 18. století náležela obec řádu maltézských rytířů. Ani v průběhu 19. a na počátku 20. století nedochází v Motole k výraznému nárůstu počtu obyvatel.

Druhým největším katastrálním územím po Smíchovu jsou Hlubočepy zaznamenané již r. 1257, kdy je ves připomínána jako majetek kapituly Vyšehradské a z části kláštera Strahovského. Ve středověku se zde nalézaly tři osady ¬ Hlubočepy a Zlíchov, zmiňovaný poprvé k roku 1222, a Klukovice, o kterých máme zprávu až ze století čtrnáctého. Je známo, že v Hlubočepích a na Zlíchově byla již ve středověku řada vinic a chmelnic. V šestnáctém století koupil Hlubočepy pražský kupec Hanuš Falk, který tu postavil dvůr a tvrz. Po bitvě na Bílé hoře připadly všechny tři obce Pavlu Michnovi z Vacínova, ve století osmnáctém je vlastnili jezuité až do zrušení řádu a pak byly dvory v těchto vesnicích prodány soukromým majitelům. V 19. a na počátku 20. století dochází i zde k výrazným změnám, staví se železnice tzv. Pražský Semmering a také tu vzniká řada továren, v souvislosti s tím vzrostl i počet obyvatel.

Ze všech obcí na území dnešní páté městské části se mohou Jinonice a Butovice pochlubit nejstarší zmínkou o své existenci. Zakládací listina kolegiátní kapituly na Vyšehradě uvádí k roku 1088, mezi jinými, také tyto dvě osady. S největší pravděpodobností existovaly v obou těchto osadách tvrze, jednu z nich nahradil na počátku 17. století zámeček s pivovarem. Po bělohorské bitvě získal obě vesnice Pavel Michna z Vacínova, po třicetileté válce tu zůstalo jen několik domů, posléze Jinonice a Butovice kupují Schwarzenbergové, kteří byli posledními majiteli obou obcí. V průběhu devatenáctého století se počet obyvatel zdvojnásobil, nevznikly tu ale žádné velké průmyslové podniky, byl tu vápencový lom, vápenice a cihelna, teprve v roce 1911 nechal Josef Walter postavit v Jinonicích velkou továrnu na automobily.

Radlice se poprvé objevují v pramenech k roku 1283, kdy je král Václav II. daroval své chůvě. Po několik staletí patřily s přestávkami staroměstskému klášteru sv. Anny až do jeho zrušení v roce 1785 a poté připadly Schwarzenberkům. Je známo, že již ve středověku zde byly vysazeny vinice a chmelnice. I v Radlicích vzniklo v průběhu 19. století několik průmyslových závodů, jako mlékárna, vápenka, cihelna a další, část obyvatelstva byla zaměstnána v sousedním Smíchově.

K území Prahy 5 patří i část osady Újezd, která nebyla zabrána Prahou a zůstala tak od zbytku původní osady oddělena hradební zdí. Na jejím území se nacházela jedna z nejstarších staveb na území dnešní Prahy 5 – románský kostel sv. Jakuba (později Filipa a Jakuba) zbořený v 19. století po výstavbě kostela sv. Václava na Smíchově. Dále se zde nacházel klášter kartuziánů, založený ve 14. století králem Janem Lucemburským, který roku 1419 vypálili husité a dnes ho již připomíná pouze název ulice Kartouzské. Na svazích Petřína až ke Strahovu se rozkládal Plaský klášter. Dnešní Újezd je tvořen několika bloky domů při Vítězné ulici.

V roce 1922 se všechny výše jmenované obce stávají součástí Velké Prahy ¬ hlavního města nově vzniklé Československé republiky. Nejprve jako Praha XVI a XVII, od roku 1949 jako Praha 4 a 16 a od roku 1960 jako Praha 5.

V souvislosti s proměnou celé Prahy na důstojné hlavní město republiky mění se i Praha 5. Vyrůstají kolonie vil, činžovních vil a rodinných domků v zeleni smíchovských a košířských svahů ¬ Malvazinka, Hřebenka, Cibulka a další. V části katastrálního území Hlubočepy, zvané Barrandov podle francouzského geologa Joachima Barranda, začíná ve dvacátých letech 20. století tehdy mladý inženýr Václav Havel, otec prezidenta Havla, realizovat velkolepý plán. Na Barrandovské skále staví podle projektu architekta a režiséra Maxe Urbana restauraci a kavárnu Terasy. Součástí Barrandovského zahradního města se pak ve třicátých letech stává ještě bar Trilobit, plavecký bazén, vilová čtvrť a filmové ateliery. Inspirován Amerikou, vytvořil podnikatel Havel na Barrandově malý Hollywood. Přestavují se i některé továrny a stavějí se nové. Na Smíchově vznikají Ženské domovy, narůstá doprava a přibývají další mosty, jako například Jiráskův a dnešní pátá městská část se celkově modernizuje. Tento slibný vývoj byl přerušen druhou světovou válkou. V průběhu války měly na území městské části sídla různé odbojové skupiny a v některých továrnách došlo ke stávkám, jako například v roce 1941 v jinonické Waltrovce, která zajišťovala důležité vojenské zakázky. 14. února 1945 při náletu 8. americké letecké armády dopadly bomby na Farkáň, těžce poškodily několik domů a usmrtily jejich obyvatele. Důležitou roli sehrála Praha 5 v době Pražského povstání, kdy zde operovaly povstalecké jednotky, Ruská osvobozenecká armáda generála Vlasova, vládní vojsko ze Štefánikových kasáren (dnešní Justiční palác), v poslední fázi i Rudá armáda, zapojilo se četnictvo, železničáři ¬ na Smíchovském nádraží a na nádraží v Jinonicích byly obsazeny vlaky se zbraněmi. Byly postaveny desítky barikád, z kostelů se staly márnice. Ještě devátého května odpoledne sváděly povstalecké jednotky tuhé boje s bojovou skupinou Wallenstein v prostoru Zlíchova. Obětí okupace a povstání je několik set, jejich jména můžeme číst na pamětních deskách a pomníčcích.

Poválečné období je charakterizováno hlavně nedostatkem bytů, který se začal posléze řešit výstavbou panelových sídlišť, většinou na neosídlených okrajích města. I Prahu 5 “zdobí” několik panelových sídlišť jako Barrandov, Homolka a menší skupiny panelových domů. Dochází také k další modernizaci průmyslových závodů. V 60. letech začala výstavba dětské nemocnice v Motole a v 80. letech nemocnice pro dospělé a nemocnice Na Homolce.

Po listopadu 1989 se začala psát nová kapitola městské části. I na Praze 5 vzniklo Občanské fórum, zasedající v budově České spořitelny. Dvanáct zástupců OF bylo kooptováno ke sto padesáti převážně komunistickým poslancům tehdejšího Obvodního národního výboru Prahy 5. V uvedených letech se uskutečnily nejpodstatnější politické a ekonomické změny. Z nesourodého Občanského fóra postupem doby vznikly nové politické strany, měnila se legislativa a vytvářel se Statut hl. m. Prahy, kterým se upravoval vztah magistrátu k nynějším 57 městským obvodům. V ekonomické oblasti byly novými zákony zrušeny nebo transformovány velké státní podniky, což se v MČ Prahy 5 dotýkalo především pivovaru Staropramen, Motorletu Jinonice, Radlické mlékárny, Tatrovky Smíchov aj. Obec řešila řadu restitučních požadavků majitelů, kteří se hlásili o svá dědická práva.

V současné době se postupně mění centrální část Prahy 5, Smíchov. Na místě starší zástavby a bývalých továrních hal vzniklo několik obchodně administrativních center, která změnila charakter této části Prahy a stala se tak důležitým pokračováním středu města na levém břehu Vltavy. Dominantou křižovatky Anděl se stal komplex budov Zlatý Anděl. Jeho tvůrce Jean Nouvel v něm spojil s francouzským šarmem technické novátorství se smyslem pro krásu: „…je nutné navrátit čtvrti její dřívější vznešenost a znovu zdůraznit její kvality zastřené vrstvou prachu,“ řekl. Moderní prosklená stavba nesoucí symbol anděla, jako posla dobrých zpráv, se ve své době stala největší investiční akcí francouzské kapitálové skupiny Nexity a znamenala počátek její ofenzívy na východ Evropy. Kdysi křižovatku zdobila rozměrná freska letícího anděla s palmovou ratolestí v ruce na hostinci U Zlatého anděla. Dům zmizel v roce 1980 při výstavbě stanice metra Moskevská /dnes Anděl/. Novodobým andělem se stal obraz muže v kabátě s bílými křídly. Předlohu poskytl filmový hrdina Bruno Granze z filmu Wima Wendersa „Nebe nad Berlínem“. U fasád domů, které vyrostly směrem k autobusovému nádraží Na Knížecí, použil Nouvel k výzdobě útržky literárních textů z Kafky, Meyrinka, Apollinera, Ortena, Rilkeho aj. Vyrostly zde nové kanceláře, obchody a restaurace. Nový Smíchov vzniknul na místě Ringhofferovy továrny při Plzeňské ulici. Srdcem přestavby se stalo obchodní centrum Nový Smíchov. Vedle hypermarketu tu jsou prodejny, restaurace a multikino. Lávka pro pěší spojila nákupní centrum přímo s parkem Sacre Coeur. Dalším rezidenčním centrem je komplex budov Anděl City, položených mezi ulicemi Stroupežnického a Radlickou. V ulici Karla Engliše vyrostl nový bytový komplex a také Anděl Media Centrum, sídlo vydavatele periodik – firmy Mafra a. s. Vhodně doplňuje administrativní budovy a spolu s dalšími novostavbami uzavírá celý komplex budov do podoby typického městského bloku s klidnou vnitřní parkovou zahradou. „Andělské město“ má i nezanedbatelnou výhodu, rychlý dopravní systém v napojení na Strahovský tunel, tunel Mrázovka a další výjezdové komunikace z centra Smíchova ven do volné krajiny. V katastru Prahy 5 vznikly také nové rozsáhlé obytné soubory, jako například na Smíchově U Trojice, Císařka a v Jinonicích U Kříže, další na Barrandově.

Od roku 2003 spojuje Hlubočepy s Barrandovem tramvajová estakáda, nejmodernější tramvajová trať v republice. Od Vltavy tramvaje stoupají po estakádě do stometrového převýšení. Po kolejišti dlouhém 3, 567 kilometrů se lze dostat na Barrandov za 16 minut. Náklady na realizaci se pohybovaly okolo 2,5 miliardy korun. Autorem stavby byl Ing. arch. Patrik Kotas, známý jako tvůrce stanic metra trasy B Rajská zahrada či Černý most. Na tramvajové trase byla vytvořena jakási nová generace zastávek s obchodním vybavením a někde i s veřejnými toaletami. Trať má šest zastávek: Hlubočepy, Geologická, K Barrandovu, Chaplinovo nám., Poliklinika Barrandov a Sídliště Barrandov. Kamerový systém umožňuje dohled policie. Trať je bez nadsázky světová špička. Od 1. června 2006 Barrandov spojila ocelová lávka dlouhá 45 metrů a široká 3 metry. Ojedinělou ocelovou konstrukci v podobě S, jejíž celková váha je 45 tun, navrhl také architekt Patrik Kotas. Přemostění dává obyvatelům Barrandova šanci dostat se bezpečně z jedné strany barrandovského sídliště na stranu druhou, aniž by museli překonávat frekventovanou komunikaci. Od dubna 2007 se začalo stěhovat dva a půl tisíce bankovních úředníků do nové centrály ČSOB postavené v Radlicích. Nové sídlo ČSOB pod jednu střechu vtěsnal architekt Josef Pleskot. Urbanistický komplex získal v kategorii nová administrativní centra titul Nejlepší z realit 2007. Porota ocenila odvahu investora vstoupit do dosud neprověřené mimocentrální pražské lokality s výjimečným architektonickým projektem i důraz kladený na vztah k životnímu prostředí. Největší administrativní objekt v zemi má celkovou plochu 82 tisíc čtverečních metrů. To odpovídá čtyřem administrativním budovám velikosti Danube House u Hlávkova mostu na vltavském nábřeží. Šest pětipodlažních pavilonů, čtyři atria a dva dvory postavila společnost Skanska CZ za dva roky a 2, 2 miliardy korun. Spolu s vybavením stálo nové sídlo banku 2, 95 miliardy korun. Objekt splňuje ekologická kritéria podle amerického certifikačního systému LEED, polovina ploch je osázená zelení.

V roce 2006 je nalezen investor pro revitalizaci bývalé dělnické kolonie Buďánka. Historie osady Buďánka sahá na počátek 19. století, kdy byly Košíře i širší území Smíchova jedinečným přírodním areálem s výstavnými usedlostmi a vinicemi. Osadu vybudovali nádeníci z okolních vinic, dělníci z nedalekého pískovcového lomu a košířská galerka jako sociální protiváhu movitých usedlostí. V souvislosti s industrializací Smíchova se proměnila sociální skladba Buďánek, ale domkářský charakter si uchoval tento soubor po celou dobu své existence. Buďánka byly ve své době obávanou čtvrtí, kam nebylo radno vkročit ani za bílého dne, natož pak v noci. Smíchovský patriot Jakub Arbes sem umístil ostré hochy z romaneta Můj přítel vrah. Ani v posledních předrevolučních desetiletích neztratily Buďánka nic ze své svěží šerosvitné až thrillerové atmosféry. Bydlel zde písničkář Sváťa Karásek a v jednom z baráků si zřídila zkušebnu i kapela Plastic People of the Universe. Patrně právě tato undergroundová image nezvladatelné čtvrti vedla stranické orgány k plánu vybudovat v lokalitě Buďánka výškovou panelovou výstavbu pro zaměstnance ministerstva vnitra. V roce 1988 byli původní majitelé domů násilně vyvlastňováni a pod silným tlakem nakonec odešli (až na skalního a jediného nevyvlastněného Ludvíka Hradílka). Bohémskou atmosféru pražské Greenwich Village se už nepodařilo obnovit, ač zde byly snahy, například ze strany americké menšiny, učinit z Buďánek uměleckou kolonii. Několikrát vypsaná soutěž nepřinesla kýžené výsledky také proto, že dlouho nebyly vyjasněny majetkové poměry. Po letech sporů o to, zda zachovat, či zrušit památkový režim, se nakonec asanovalo šest objektů a u zbylých se učinila statická opatření k zamezení zhroucení staveb.

Novým srdcem Smíchova se stane dnešní vlakové nádraží Praha-Smíchov, které se promění v další městské centrum. Stane se tak na základě dohody mezi hl. m. Prahou, MČ Praha 5, Ministerstvem dopravy ČR a Českými dráhami, a.s., což umožní přestavbu území o rozloze 52 hektarů na jih od Anděla až po Zlíchov. První změny se uskuteční okolo autobusového nádraží na Knížecí, které je nejprve nutné přesunout. Změny se dotknou i jižní části smíchovského nábřeží, odkud je přístup na Císařskou louku. Vzniknou zde byty a přes lagunu Vltavy budou postaveny lávky. Z jižní části Smíchova vznikne rezidenční a rekreační městská čtvrť.

K nejstarším památkám Prahy 5 patří kostel sv. Vavřince v Butovicích, který je románského původu. Původně středověký byl také kostel sv. Filipa a Jakuba na Zlíchově. Reliéfní desky z lipového dřeva, pocházející z tohoto kostela jsou vystaveny v Národní galerii. K nejpočetnějším památkám na Praze 5 patří usedlosti a letohrádky se zahradami a parky. Některé jsou středověkého původu, většina z nich vznikla v 17. a 18. století. Letohrádek zvaný Portheimka si postavil pro svoji rodinu barokní stavitel K. I. Dientzenhofer, autor řady pražských chrámů a paláců. K nejznámějším smíchovským usedlostem patří Bertramka, kterou svými návštěvami proslavil Wolfgang Amadeus Mozart. Dokončil tu i svoji operu Don Giovanni, která pak měla v Praze světovou premiéru. Na Bertramce je památník věnovaný Mozartovi a jeho hostitelům, manželům Duškovým, kteří odpočívají na Malostranském hřbitově nedaleko odtud. Tady je pohřben i poslední pasovský biskup Leopold Thun-Hohenstein, který nechal v 19. století přestavět starší hospodářský dvůr Cibulka v Košířích na usedlost obklopenou anglickým parkem. K významným stavbám patří i klasicistní letohrádek Kinských, postavený uprostřed zahrady na jižním svahu Petřína na místě klášterních vinic, který dal postavit kníže Rudolf Kinský. V roce 1895 se zde konala Národopisná výstava československá. Navštívilo ji přes dva miliony zájemců. Na počátku 21. století byla značně zchátralá budova opravena. Dnes je sídlem národopisné sbírky Národního muzea. Nedaleko odtud stály od konce 19. století dva kláštery – Sacré Coeur a sv. Gabriela. V interiérech klášterních kostelů se zachovaly velice hodnotné malby beuronské malířské školy. Hlavní smíchovský chrám sv. Václava je dílem Antonína Barvitia. Novorenesanční budova s dvojicí věží byla postavena v letech 1881 – 1885. Oltář je dílem Čeňka Vosmíka. Ke kostelu náleží i nedaleká fara, za jejíž opravu a přístavbu udělil Klub za starou Prahu výroční cenu za novostavbu v historickém prostředí. Naproti kostelu stojí smíchovská radnice, jeden z mnoha domů na Praze 5 z dílny Josefa Schulze.

Na Smíchově se také zachovala bývalá synagoga a dva židovské hřbitovy. První, s nejstaršími náhrobky z 18. století se nalézá při ulici Pajerova. Druhý, mladší byl zřízen u hřbitova na Malvazinkách při ulici Peroutkově. Největší secesní stavbou v páté městské části je Národní dům od architekta Aloise Čenského. V tomto období vznikla i řada velice kvalitních činžovních domů a vil. Praha 5 má i památky moderní architektury jako již zmíněný komplex Teras Barrandov, filmových ateliérů a též vilové čtvrti, vila v ulici Na Cihlářce, na které má podíl architekt Adolf Loos, kostel sv. Jana Nepomuckého v Košířích, bývalá továrna Hydroxygen v Hlubočepích, a v neposlední řadě i památky technické, jako historický vodovod Na Vidouli nebo viadukt Buštěhradské dráhy.

V průběhu 19. století vzniká na území dnešní Prahy 5 řada průmyslových závodů – pivovary, sladovny, mlýny na vodní i parní pohon, továrna na čokoládu a cukrovinky, tkalcovny, přádelny, barvírna kůží, rukavičkářské dílny, chemické továrny, porcelánky, litografické závody, cihelny, plynárna a mnohé další. Přední místo zaujímala Ringhofferova továrna na vagóny a železniční tendry, která patřila k největším svého druhu v monarchii. K ní byla připojena slévárna a strojírna. Elektrárna tu byla postavena na konci 19. století, ve 20. století přibyla ještě mlékárna. V Košířích patřil k největším podnikům pivovar v ulici Na Popelce, dnešní sídlo NBÚ. V Radlicích byla zřízena slévárna a ze Smíchova sem byla přemístěna porcelánka, na Zlíchově sklárna, vápenka, další vápenky byly v Hlubočepích. V průběhu doby řada továren zanikla, zejména v 1873, kdy Rakousko-Uhersko postihla finanční a průmyslová krize, ale vznikaly i nové. V současné době patří k největším závodům pivovar Staropramen. Již od roku 1869 náleží pivovar Staropramen k pražskému Smíchovu, kdy na pozemcích poblíž Vltavy začala jeho výstavba. Patří k největším a nejmodernějším českým a moravským pivovarům a směle konkuruje kvalitou a množstvím vystaveného piva i plzeňskému Prazdroji, považovanému za krále našeho pivovarnictví. První várka Staropramene byla uvařena 1. května 1871, o téměř sto let později (1967) zde vystavili 50 milionů hektolitrů opojného moku. A posledních čtyřicet let se množství piva zdvojnásobilo. V říjnu 2007 na Smíchově sládci uvařili sto miliontý hektolitr piva.

Od pradávna vedly územím dnešní Prahy 5 důležité cesty směřující na západ, jih a jihozápad od Prahy. Změnu ve způsobu dopravy přineslo až 19. století. V roce 1862 byla slavnostně uvedena do provozu Česká západní dráha na trase Praha-Plzeň-Furth im Wald, vycházející ze Smíchovského nádraží. V roce 1872 pak Buštěhradská dráha se dvěma viadukty, zvanými Pražský Semmering a o rok později Pražsko-duchcovská dráha. Pražskou spojovací dráhou byl Smíchov spojen s nádražím císaře Františka Josefa I. (dnešní Hlavní nádraží) přes železniční most pod Vyšehradem. V průběhu 19. století byla postupně splavňována Vltava a stavěny přístavy, byly postaveny další mosty a umožnily tak tramvajové a později automobilové spojení s Prahou. V roce 1876 začala jezdit z Karlína na Smíchov koněspřežná dráha, v roce 1897 nechal postavit košířský starosta Matěj Hlaváček elektrickou dráhu od Klamovky k Andělu. 7. června 1927 byl při stavbě úseku Zlíchov ¬ Hlubočepy dosažen stý kilometr tramvajových tratí. V roce 1925 začal jezdit městský autobus do Jinonic, v roce 1939 byla zřízena trolejbusová linka W, spojující Plzeňskou ulici s Waltrovou továrnou v Jinonicích. Trolejbusová doprava byla definitivně zrušena v roce 1972. Od roku 1985 je v provozu trasa Metra B, která spojuje Prahu 5 mimo jiné s centrem a s Prahou 13. Od roku 2006 jezdí směrem od bývalé tramvajové smyčky v Hlubočepech na Žvahov autobus č. 128. Linku zajišťuje minibus, jenž je schopen projet pod místním železničním viaduktem. Autobus je v provozu od půl šesté ráno do půlnoci, jezdí i o víkendech. Spojení využívají místní obyvatelé, studenti z gymnázia na Žvahově a školáci, kteří se dopravují na Barrandov. Na zajištění provozu sdružila radnice Prahy 5 finanční prostředky s hl. m. Prahou ve prospěch zdejších občanů. Radnice Prahy 5 přispívá na dopravu roční dotací ve výši jednoho milionu korun.

Nejnovějším mostem je most Barrandovský, který je zároveň největším silničním mostem Prahy. Spojuje Hlubočepy s Braníkem a je důležitou součástí Jižní spojky na vnitřním pražském okruhu. Délka mostu je 352 metrů, šířka se pohybuje od 40–50 metrů a výška nad hladinou Vltavy dosahuje 15 metrů. Na levém břehu most navazuje na stoupající barrandovskou komunikaci, která je pro nepřehlednost a zimní námrazy místem častých dopravních nehod, a na chuchelskou radiálu. Stavba mostu byla zahájena v roce 1978 a uvedena do provozu v roce 1983. Zvláštností mostu je umělecká výzdoba, mohutné betonové plastiky sochaře Josefa Klimeše. Na pravém břehu je to „Rovnováha“, přezdívaná „Červ dobyvatel“. Na levém břehu jsou umístěny dvě betonové mísy, zvané „Hroší lázeň“ nebo také „Krmítko pro slony“. Most je součást středního dopravního okruhu, který pokračuje rychlostní komunikací směřující k tunelům Mrázovka a dále do Strahovského tunelu, který je spojnicí s Prahou 6.

Stavba Strahovského tunelu byla zahájena v roce 1985, průzkumná štola se však začala razit již v roce 1979. Tunel byl dostavěn v roce 1997 a otevřen v listopadu téhož roku. Strahovský tunel je nejdelším pražským silničním tunelem, je dva kilometry dlouhý, z toho ražená část má délku 1544 metrů a hloubená 460 metrů. Investiční náklady samotného tunelu činily téměř pět miliard korun, další miliardy stály související stavby umožňující napojení tunelu na mimoúrovňovou křižovatku na severní straně portálu (Malovanka). Tunel s denní kapacitou 43 000 vozidel jako součást vnitřního pražského okruhu spojuje Smíchov s pomezím Břevnova a Střešovic. V srpnu 2004 byl na Smíchově uveden do provozu silniční tunel Mrázovka, spojující část městského okruhu ze Zlíchova a Radlické ulice se Strahovským tunelem. Ražba zhruba kilometr dlouhého tunelu začala na konci roku 1998. Měl být hotov již v září 2001, protesty ekologických aktivistů ale výstavbu zkomplikovaly. Původně měl tunel stát 4,5 miliardy korun, nakonec se jeho cena vyšplhala až na sedm miliard. V říjnu 2002 byl otevřen úsek městského okruhu Zlíchov- Radlická, jehož součástí je i 165 metrů dlouhý Zlíchovský tunel. Na severu na něj navazuje komunikace Dobříšská, ústící do tunelu Mrázovka, na jihu navazuje na nájezdovou rampu Barrandovského mostu. Na opačném konci Prahy se v současné době začala budovat soustava tunelů, která by měla být hotova v roce 2011 a měla by umožnit podzemní průjezd přes Letnou a Stromovku až na druhý břeh Vltavy v Tróji (tzv. tunelový komplex Blanka).

Zároveň oba břehy Vltavy spojil tunel pro kabely. Nový kolektor má odvrátit energetickou krizi způsobenou čilým stavebním ruchem, která by Smíchovu v nejbližších letech hrozila. Stavařům se ve čtvrtek 13. prosince 2007 podařilo úspěšně a včas prorazit po několikaměsíční náročné ražbě téměř tři metry vysoký tunel pod Vltavou. Nejtěžší úsek stavby, podchod pod tokem Vltavy, vede mezi botelem Albatros a Trojickou ulicí. Hlavní důraz kladlo město na nastavení parametrů tak, aby se tunel co nejméně zavodňoval a dodávka elektřiny byla stabilní.

Ač měla část dnešní Prahy 5 od 19. století charakter spíše průmyslový, žila zároveň bohatým kulturním a společenským životem. Pobývala tu řada literátů, výtvarných a dramatických umělců a vědců, bohatý hudební život dokládá existence pěveckých a orchestrálních sborů. Pro smíchovský pěvecký spolek Lukes namaloval spolkový prapor Josef Mánes. První zprávy o účinkování kočovných divadelních společností a ochotnických souborů na různých místech dnešní Prahy 5 jsou ze čtyřicátých let 19. století. Stálou scénu začal na Smíchově provozovat Pavel Švanda ze Semčic s chotí Eliškou Peškovou a sice postupně ve dvou dřevěných arénách a od osmdesátých let v domě U Libuše, pozdějším Švandově divadle. Vystřídala se tam řada vynikajících herců. Ze známých rodáků si připomeňme alespoň novináře a spisovatele Jakuba Arbesa, sochaře Josefa Václava Myslbeka, písničkáře a kabaretiéra Karla Hašlera. Mezi jinými tu bydlel například stavitel Národního divadla Josef Zítek, krátce jako začínající profesor také pozdější prezident T. G. Masaryk, dále krajinář Julius Mařák, tvůrce loutkových filmů Jiří Trnka, spisovatel a básník Fráňa Šrámek. K význačným cizincům, kteří tu pobývali, patří vedle W. A. Mozarta geolog a paleontolog Joachim Barrande, kterému se Praha a Čechy staly druhým domovem, fyzik a vynálezce teorie relativity Albert Einstein, spisovatel a dramatik Lion Feuchtwanger a další. K významným obyvatelům Prahy 5 patřil i novinář Ferdinand Peroutka. V roce 2006 mu byla v Matouškově ulici č. 5 na Smíchově odhalena pamětní deska. Peroutka stál u zrodu Lidových novin a zejména u revue Přítomnost, které vtiskl výraznou polemickou podobu. Patřil mezi tzv. „pátečníky“, ti se scházeli se včetně prezidenta T. G. Masaryky ve vinohradské vile Karla Čapka. Po únorovém komunistickém puči v roce 1948 emigroval do USA, kde v roce 1978 zemřel.

Dnešní Praha 5 má několik kulturních a společenských stánků. V roce 1926 vznikl filmový atelier na Kavalírce a od roku 1933 jsou v provozu moderní ateliéry na Barrandově postavené z popudu filmového podnikatele Miloše Havla, které patří k největším v Evropě. V roce 2005 byl pod Petřínem slavnostně otevřen letohrádek Kinských s novou expozicí českého národopisu. Samotný letohrádek patří pro svoji podobu letního šlechtického sídla období klasicismu k významným stavebním památkám Prahy. Dále je to Bertramka, kde po celý rok zaznívá hudba. Letohrádek zpěvačky Josefiny Duškové, přítelkyně Mozarta, se roce 2006 stal jedním z center oslav 250. výročí narození hudebního génia W. A. Mozarta. Oslavy se konaly pod záštitou prezidenta České republiky Václava Klause, primátora hl. m. Prahy Pavla Béma a za podpory řady dalších kulturních institucí. Po úspěšné premiéře opery Don Giovanni se Mozartovi Praha stala druhým domovem. V Praze vyšel jeho první životopis, vznikla zde mozartovská společnost a v roce 1837 byl v univerzitní knihovně vybudován první mozartovský památník. Nejhlubší vztah k Praze představuje právě Bertramka, kde na pozvání manželů Duškových několikrát pobýval. Od roku 1956 usedlost slouží jako Památník W. A. Mozarta a manželů Duškových. Poblíž smíchovské radnice stojí vila Portheimka s výstavními prostory V nedalekém Národním domě se konají koncerty, výstavy, plesy, jako koncertní síně slouží i některé kostely. V kulturním klubu Poštovka je možno se věnovat různým druhům zájmové činnosti. Je tu i celá řada klubů navštěvovaných převážně mládeží. Novým střediskem umění se stalo Centrum pro současné umění Futura v Holečkově ulici na Smíchově a společné umělecké ateliéry – Meet Factory. Jeho pořadatelé „továrnu na umění“ využívají jako místo setkávání výtvarného umění, hudby, divadla, filmu, tance a dalších oborů. Projekt připravili sochař David Černý s muzikantem Davidem Kollerem a režisérkou Alicí Nellis. K tradičním střediskům kulturního života Prahy 5 náleží Švandovo divadlo, pokračující v letité tradicí založené Švandou ze Semčic a jeho manželkou Eliškou Peškovou. V Praze 5 působí i Klub přátel starého Smíchova. Prezentuje se na stránkách www.praha-smichov.cz. V rámci své činnosti podpořil i vznik knihy Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5- Příběhy nevšedních životů, vydané v roce 2006 nakladatelstvím Perseus. Od roku 2007 má Praha 5 nové logo, které má přispět k lepší identifikaci občanů s městskou částí. Vzešlo ze soutěže návrhů studentů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Postupně se začne objevovat na tiskových materiálech radnice, úředních dokumentech, obálkách, pozvánkách a blahopřáních. Prostřednictvím loga by měli lidé poznat, za co radnice zodpovídá. Radnice zatím používala jenom svůj znak a prapor. Ty si nyní bude šetřit pro slavnostní příležitosti. Ve stejném roce na Smíchově zahájilo činnost Podnikatelské centrum sídlící na náměstí 14. října 5. Jeho vybudování bylo společným dílem sdružení Hospodáři a radnice Prahy 5. Chce zlepšit komunikaci mezi veřejnou správou a podnikateli. Má též napomáhat vytvářet korektní a úspěšné obchodní prostředí. Pro turisty ale i domácí občany bylo v únoru otevřeno v prostorách radnice Informační centrum Prahy 5 o. p. s., které kromě informací o městské části prodává i vstupenky na různé pražské kulturní akce. Praha 5 byla druhou městskou částí hl. m. Prahy, která zahájila provoz vládního projektu CzechPoint. Lidé tak mohou na přímo úřadu městské části získat výpis z katastru nemovitostí nebo z rejstříku trestů. V budoucnu je připravována i služba pro řidiči, kteří by zde měli zjistit, kolik mají trestných bodů. Ke zjištění čistoty ovzduší slouží obyvatelům Prahy 5 plazmové obrazovky umístěné v budovách radnice, v informačním centru Barrandov a v nákupním centru Nový Smíchov.

Dnešní pátá městská část se již v minulosti mohla chlubit velkým počtem škol a hlavně péčí, která jim byla věnována. Nejstarší zprávy o úrovni škol a způsobu vyučování jsou z 18. století. K nebývalému rozkvětu došlo v poslední čtvrtině 19. století. Současná skladba škol je velice pestrá a nalezneme tu některé školy ojedinělé svého druhu, jako je např. Waldorfská škola v Jinonicích. Budovy tvoří kamenné zdi v terasovitě uspořádaném svahu, doplněné dřevěnou konstrukcí.

V devatenáctém století byla založena řada tělovýchovných spolků. K nejznámějším patří Sokol, který vznikal téměř ve všech částech dnešní Prahy 5, na Smíchově již v roce 1868. Později ho doplnily i další sportovní kluby. Byla postavena řada hřišť pro různé sporty. Dnes je možno v páté městské části provozovat téměř všechny sporty, od fotbalu, házené, tenisu a rugby, přes vodní sporty až ke golfu. Smíchovská náplavka poblíž botelu Admirál se každoročně v letních měsících se proměňuje v písečnou pláž. Na dvě stě metrů nábřeží je navezeno 700 tun bílého písku. Může se zde najednou slunit až 800 návštěvníků. Dřevěná plážová stavba je navržena jako restaurace a bar se sociálním zařízením. Plovárna nabízí nejrůznější doprovodné služby a kulturní akce. K nejmodernějším plaveckým stadionům Prahy a celé země však náleží barrandovský Akvapark, který se stal Bazénem roku 2006. Lze si zde zaplavat v 25 metrů dlouhém bazénu a využívat vodní vířivku, dva tobogany a saunu. Dětem slouží brouzdaliště. Od léta 2007 jsou v provozu i venkovní bazény. Náklady na výstavbu dosáhly skoro 200 milionů korun. Od pražského magistrátu získala radnice Prahy 5 třicetimilionovou dotaci a 15 milionů se podařilo opatřit od dalších subjektů, zbytek byl uhrazen z rozpočtu městské části. Plavecký areál měsíčně navštíví deset tisíc lidí.

Málokterá městská část se může pochlubit tak rozmanitou krajinou a takovým množstvím přírodních památek, rezervací a parků jako Praha 5. Patří k nim Barrandovské skály v Hlubočepích, Vidoule v Jinonicích, Motolský ordovik, Ctirad, Skalka v Košířích, Prokopské a Dalejské údolí a park Košíře ¬ Motol. Přírodními parky vedou značené turistické trasy, můžete po nich ujít desítky kilometrů, aniž byste opustili pátou městskou část. Pražské Prokopské údolí patří mezi největší a nejnavštěvovanější přírodní rezervace na území hlavního města. Od roku 1978 je chráněno jako státní přírodní rezervace. Má rozlohu 101,5 hektaru. Více než čtyřicet procent pokrývá les, pětinu skalní stepi a teplomilné trávníky. Je zde především vápenec a několik lokalit je vulkanického původu. Pozornost archeologů budí butovické hradiště, kde je doloženo slovanské osídlení v prvním tisíciletí. Celé údolí bylo soustavně osídleno již dávno před naším letopočtem. Prokopské údolí se během minulého století hodně změnilo. Především to byla zemědělská činnost a hlavně intenzivní těžba vápence. Obojí ustalo v polovině 20. století. Za své vzala i prostorná jeskyně s pravěkými kostmi a poustevna. V 60. letech byl zbořen i barokní kostel zasvěcený sv. Prokopovi, u kterého se každoročně konaly slavné poutě. Na Dalejskou skálu se po padesáti letech vrátil velký dřevěný kříž, připomínající zakladatele Sázavského kláštera sv. Prokopa, který zde podle legend kdysi žil. Parky vznikly zejména při letohrádcích a usedlostech jako Klamovka, Santoška, Cibulka, zahrada Kinských a bývalá zahrada kláštera Sacré Coeur.

Je třeba si přát, aby se Městská část Praha 5 dále rozvíjela ke spokojenosti svých obyvatel a návštěvníků a byla významnou součástí hlavního města České republiky.