Česká vlajka slaví 100 let. Nyní je symbolem poděkování všem, kdo pomáhají

30/03/2020

V pondělí 30. března 2020 vyvěsila MČ Praha 5 na budovách radnice českou vlajku. „Chceme připomenout sté výročí od vzniku vlajky České republiky. Jako na jeden z našich národních symbolů na ni můžeme být patřičně hrdí. Navíc výročí připadlo na mimořádné období nouzového stavu. Byla bych ráda, abychom vyvěšení vlajky vnímali také  jako symbol poděkování všem, kterým není současná situace lhostejná a pomáhají nám ji zvládnout. I na ně musíme být a jsme právem hrdí. Vyvěšení vlajky prosím vnímejte  jako signál, že jsme se semkli a společně to zvládneme. Děkuji všem,“ řekla starostka MČ Praha 5 Renáta Zajíčková (ODS).

K akci se připojily i veřejné základní školy Prahy 5. Jste-li majitelem domu a máte-li možnost vlajku vyvěsit, budeme rádi, když se k nám připojíte. Historii vzniku vlajky přinášíme níže.

Spolu se státní vlajkou je na budově radnice ve Štefánikově ulici na opravených historických stožárech vyvěšena rovněž vlajka MČ Praha 5. Obě vlajky budou na nově zrekonstruovaných historických stožárech vyvěšeny celoročně. MČ Praha 5 k výročí 100 let od vzniku státní vlajky zajistila opravu a rekonstrukci historických stožárů, které se nepoužívaly zhruba 30 let. Zároveň došlo k částečnému vyčištění novorenesanční fasády průčelí radnice s plastikami.

Pro úplnost uvádíme, že „…barvy smíchovské vlajky jsou odvozeny z barev znaku, skládá ze tří vodorovných pruhů v barvě bílé, červené a zlaté“. A připomínáme, že „Smíchovští začali používat znak podobný dnešnímu již v r. 1849, avšak neoprávněně (tzv. uzurpovaný znak). Znak Smíchova, udělený císařem Františkem Josefem I. dne 21. 1. 1904, vyjadřuje bývalé jurisdikce na zdejším území (císař povýšil Smíchov na město a udělil mu znak). Pražskou svrchovanost připomíná hlavní štítová figura, odvozená ze znaku Prahy. Štítek s českým lvem představuje úřad perkmistra hor viničních a úřad purkrabího Pražského hradu. Štítek s věží je ve znaku rodu Schwarzenbergů, posledních majitelů jinonického panství.“

Zdroj: Jan Jungmann: SMÍCHOV – MĚSTO ZA ÚJEZDSKOU BRANOU, s. 231

Starostka R. Zajíčková a radní P. Lachnit se státní vlajkou před jejím vyvěšením na budovu radnice ve Štefánikově ulici

Od 30. 3. 2020 vlají na opravených historických stožárech na budově radnice ve Štefánikově ulici státní vlajka spolu s vlajkou MČ Praha 5

 

• Historie vzniku vlajky 

Když se po znovunabyté české státnosti po první (světové) válce uvažovalo o jednom ze základních státních symbolů, byla ve hře opravdu široká škála symboliky. Většina návrhů respektovala slovanskou trikolóru, některé třeba nechtěly ustoupit z husitské tradice. Jednou z červených nití byla také pupeční vazba na Spojené státy americké, jejichž prezident Woodrow Wilson na mezinárodním poli de facto moderoval zánik Rakousko-Uherska a vznik formujících se států uprostřed starého kontinentu.

Tvorba státního symbolu číslo jedna je zajímavou sondou do základů státu a přímo do jeho ústřední myšlenky. Z návrhů, které před celým stoletím naši dědové a pradědové předkládali, vyplývá, že český národ míří na obě světové hemisféry – východní i západní. Až na pár okrajových výtvarných návrhů tvořily vlajku modrá, bílá a červená, stejně jako u naprosté většiny států se slovanským živlem. Ovšem až v celém onom stoletém historickém zrcátku viděno, protože v tu dobu se už největší slovanská říše formovala v Sovětský svaz se svou později typickou revoluční rudou vlajkou se srpem, kladivem a pěticípou hvězdou, což necharakterizovalo většinově národnostní Rusy, ale spíše proletářskou revoluci, jejímž důsledkům naopak mnoho Rusů a Slovanů padlo za oběť.

Druhým ústředním bodem úvah o budoucí podobě české zástavy byl kalich, který je symbolem samostatnosti českého ducha a jeho boje za svrchovanost. Dalším opakujícím se motivem byl také klín. Většinou modrý, ale i červený a černý, právě s kalichem. Modrá barva hraje v myslích navrhovatelů zpravidla roli svorníku červené a bílé, což byly barvy spjaté s národním buditelstvím.

• Zvítězila trikolora

Návrh vlajky nové Republiky československé měl tedy takřka dopředu předurčen obsah tří slovanských barev. Byla zde ale silná snaha se odlišit od jiných evropských států jako například Holandsko nebo Francie a kalich se zřejmě jevil jako příliš revoluční (a zůstal symbolikou vojenskou). Vláda ale v důvodové zprávě sama přiznává: „Podotýká se ovšem, že trikolora tato, která hlavně v letech předválečných měla pro náš život národní zvláštní význam, jsouc symbolem uvědomění všeslovanského, nemá hlubšího historického základu a datuje se patrně teprve z r. 1848. Zmíněné barvy bude lze za barvy státní doporučiti zvláště tehdy, bude-li je možno na praporech – kde nejčastěji se vyskytují – seskupiti způsobem takovým, jenž by již na prvý pohled odlišoval prapor náš od praporů cizích.“

Přijetí nové státní symboliky není jen tak. Poslední den roku 1918 byla ustavena tzv. znaková komise, v níž zasedly osobnosti z řad výtvarníků a historiků. V červenci následujícího roku předložil Jaroslav Kursa grafické návrhy státní vlajky červenobílé s modrým klínem.

Jak uvádí Vojenský historický ústav, součástí činnosti znakové komise bylo také přijetí definitivní podoby vlajky československého prezidenta. „Stala se jí čtvercová vlajka s okrajem ve státních barvách, tvořeným plaménky. Znázorňovala velký státní znak podle návrhu profesora Gustava Friedricha včetně husitského hesla ‚Pravda vítězí‘. Samostatná symbolika hlavy státu neměla ve střední Evropě dlouhou tradici. Demokratická země potřebovala zcela nový model a finální výsledek byl po všech stránkách velmi zdařilý.“

• Myslelo se na Ameriku

Do těchto aktivit byli podle VHÚ zapojeni od května 1919 i členové Uměleckého sboru Památníku odboje, z jejichž činnosti vzešly výtvarné návrhy státních vlajek a vojenských praporů společně s nákresy budoucí podoby prezidentských vlajek a korouhve. První zasedání pléna Památníku odboje se konalo 24. května 1919. Jeho členové, významní umělci a architekti (František Kupka, Josef Gočár, František Kysela, Václav Špála, Otakar Španiel a další) se shodli na společném principu grafického řešení návrhů státní vlajky, vycházejícího z kombinace červené, modré a bílé barvy. V létě téhož roku předložilo znakové komisi své inspirativní předlohy celkem pět výtvarníků.

„František Kupka se držel tříbarevné kombinace pruhů podle francouzského modelu. Jaroslav Benda a Jaroslav Jareš se blížili spíše Kursovým variantám s klínem. Čtvrtým z účastníků soutěže za Památník odboje byl architekt Vlastislav Hofman, který použitím pěti hvězd (dle znaků pěti zemí) vycházel z podoby Preissigovy vlajky našich krajanů v Americe. Jako poslední zaslal ze Spojených států své akvarely do soutěže i Vojtěch Preissig. Ani jeden z návrhů však nebyl na jednáních komise akceptován,“ uvádí vědecká pracovnice VHÚ Ilona Krbcová.

Kombinace pruhů na Kupkových akvarelech, které používalo již více států, nebyly použitelné. Neujalo se ani Preissigovo či Hofmanovo řešení s pěti hvězdami podle krajanské tradice, prosazované odpůrci Kursova klínu. Zajímavě a zejména harmonicky působily nákresy Jaroslava Bendy. U vojenských praporů se držel husitské symboliky červeného kalicha na černém poli.

• Autorství vítězného návrhu nakonec není zcela jasné

Malíř Jaroslav Jareš (1886–1967) byl ze všech pěti umělců oslovených v roce 1919 Památníkem odboje (dalšími byli František Kupka, Vlastislav Hofman, Vojtěch Preissig a Jaroslav Benda) nejblíže Jaroslavu Kursovi, jehož předlohy v soutěži znakové komise o novou podobu čs. státních symbolů zvítězily.

Jareš použil na všech svých kresbách klín, avšak vždy v kombinaci s černou barvou a heraldickými figurami lva a kalicha. Jeho návrhům rovněž chybí popis poměrů jednotlivých stran a umístění symbolů. V šedesátých letech se Jareš podle historiků z VHÚ pokusil neoprávněně zpochybnit na základě nákresů ze své soukromé sbírky Kursovo prvenství v soutěži. Tvrdil, že právě on je autorem myšlenky třetinového klínu. To je ale dnes už jen zajímavost.

Autor vítězného návrhu Jaroslav Kursa

 

V letech 1918- 1920 měla čs. vlajka podobu bikolóry

Návrh vlajky M. R. Štefánika a V. Preissiga

 

 

• Viz článek v březnovém vydání časopisu Pětka