Čestní občané Prahy 5
Čestní občané 2024
Věra Machoninová, architektka (*27. 9. 1928 Strakonice)
Po absolvování Fakulty architektury a pozemního stavitelství na ČVUT pracovala ve Státním projektovém ústavu v Praze. V roce 1964 navrhla se svým mužem Vladimírem Machoninem areál mezinárodního hotelu Thermal s festivalovým kinem v Karlových Varech. Do roku 1970, již v rámci společného ateliéru Alfa, připravili projekty dalších známých staveb ve stylu brutalismu. Patří k nim Dům bytové kultury v Krči, obchodní dům Kotva na náměstí Republiky a budova československého velvyslanectví v Berlíně. Po revoluci obnovila vlastní ateliér, v němž se věnuje také autorským přestavbám a úpravám vlastních realizací. V roce 2006 získala ocenění za celoživotní dílo Grand Prix Obce architektů. Její tvorba je uznávaná zejména pro osobitý styl, který reflektoval soudobé moderní trendy v západním světě, a pro experimentování s novými materiály a technologiemi. Paní architektka žije na Smíchově ve vile, kterou si postavili s manželem v sedmdesátých letech podle vlastního návrhu.
Daniel Špička, architekt, designér a hudebník (*5. 2. 1939 Praha)
Vystudoval architekturu na ČVUT v Praze. Od počátku své profesní dráhy se věnoval navrhování interiérů, zejména designu nábytku, za který získal řadu ocenění. V šedesátých letech navrhoval vnitřní zařízení československých letištních budov a zastupitelských úřadů. Byl také spoluautorem budovy dnešního Ministerstva životního prostředí ve Vršovicích (1968). Od roku 1973 zastával svobodné povolání architekta a návrháře. Vytvářel interiéry pro památkové objekty, veřejné prostory a kanceláře, návrhy rodinných domů, zahrad, zabýval se i ztvárněním výstav a muzejních expozic. V roce 1988 zahájil spolupráci se Světovým památkovým fondem v New Yorku, později se stal prezidentem pražského Centra pro ochranu a restaurování architektury (CORA). V této oblasti památkové péče vytvořil například komplexní projekt na rekonstrukci vlastní vily architekta Pavla Janáka na Babě. Vedle svého hlavního oboru se intenzivně věnuje i hudbě. Byl zakladatelem, hudebníkem a vedoucím souboru renesanční hudby Renesex a v letech 1989–1999 zastával pozici uměleckého ředitele Barokního festivalu ve Valticích.
Josef Walter, in mem. průmyslník, konstruktér, vynálezce (*19. 12. 1873 Vepřek /† 15. 1. 1950 Praha)
Průkopník české cyklistiky a motorismu, inspirativní „selfmademan“ a lokální patriot strávil celý život tvrdou prací na území naší dnešní městské části. Vzešel z nuzných poměrů, ale díky nadání, zručnosti a píli se postupně vypracoval mezi podnikatelskou elitu. Vyučil se strojním zámečníkem a po absolvování průmyslové školy si v roce 1898 otevřel vlastní dílnu v Kořenského ulici. Vyráběl jízdní kola, později i motocykly. Také jeho motorové tříkolky (jedno kolo vepředu, dvě vzadu) se velice osvědčily a rozšířily, zejména v nákladní verzi pro drobné živnostníky. Kvůli neustálému růstu Walter přesouval svůj podnik po dalších místech na Smíchově (Štefánikova ulice, Na Zatlance), až nakonec v letech 1911–1913 se svými společníky postavil novou továrnu v Jinonicích. Ta se během desítek let existence proslavila produkcí automobilů a leteckých motorů. Josef Walter ale v roce 1922 z firmy odešel a pustil se do podnikání v Košířích, tentokrát společně se svými syny Janem, Josefem a Jaroslavem. Podařilo se mu vybudovat největší továrnu v zemi na ozubená kola pro automobilový a letecký průmysl a pro strojírenství celkově. Později přibyla i výroba benzinových motorů včetně lodních. Rozvoj rodinného podniku zastavilo až znárodnění v roce 1948. Krátce poté Josef Walter v ústraní zemřel. Je pochován na hřbitově na Malvazinkách.
Miroslav Bárta, egyptolog, archeolog (*25. 12. 1969 Praha)
Světově uznávaný vědec vystudoval pravěkou a raně středověkou archeologii a egyptologii na univerzitách v Praze a v Hamburku. Dlouhá léta působil jako ředitel Českého egyptologického ústavu, v současné době je vedoucím českých výzkumů na pyramidovém poli v Abúsíru v Egyptě. V rámci svého vědeckého zájmu se zaměřuje na období stavitelů pyramid, tedy na archeologii a historii 3. a 2. tisíciletí př. n. l. Intenzivně se zabývá vztahem člověka a krajiny ve starověku a vývojem a kolapsem komplexních společností. Zároveň koordinuje interdisciplinární výzkumy Českého egyptologického ústavu. Působí jako profesor na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, přednášel také na vysokých školách v USA, v západní Evropě a na dalších místech po celém světě. Je nositelem mnoha prestižních mezinárodních i tuzemských cen za svou vědeckou činnost (Alexander von Humboldt-Stiftung, Michela Schiff Giorgini Foundation, Cena Bedřicha Hrozného, Česká hlava). V roce 2023 byl jako teprve třetí Čech v historii přijat za čestného člena prestižní Americké akademie umění a věd (The American Academy of Arts and Sciences).
Ivan Hlaváček, historik, archivář (*28. 5. 1931 Praha)
Absolvoval studium archivnictví a pomocných věd historických na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ve své vědecké práci se specializuje na středověkou diplomatiku, kodikologii, paleografii, správní dějiny a historiografii oboru. Dlouhá léta působil jako pedagog na Katedře pomocných věd historických a archivního studia na FF UK, od roku 1990 jako profesor. Hostoval také na zahraničních vysokých školách, v německé Kostnici nebo v polské Poznani. Je autorem stovek odborných studií, recenzí, referátů a anotací v našich i zahraničních vědeckých periodikách. Své schopnosti uplatnil v mnoha organizacích a institucích, například jako člen Učené společnosti, Komise pro soupis rukopisů Akademie věd ČR nebo Rakouské akademie věd. Zasedal v několika redakčních radách historických a archivních časopisů. Je nositelem oborové medaile Františka Palackého za celoživotní dílo v oboru společenských věd. V loňském roce mu vyšla vzpomínková kniha „Život mezi listinami a knihami“.
Tereza Boučková, spisovatelka (*24. 5. 1957 Praha)
Po maturitě na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici jí z politických důvodů nebylo umožněno další studium. Po podpisu Charty 77 pracovala mj. jako uklízečka, poštovní doručovatelka, domovnice nebo balička gramofonových desek. Zároveň navštěvovala přednášky tzv. bytových univerzit a účinkovala v disidentských divadelních představeních. Za svou tehdejší činnost jí náleží status účastníka odboje a odporu proti komunismu. V rámci své literární tvorby debutovala samizdatově na konci 80. let v Edici Expedice a v periodikách Revolver Revue a Host. Za svou prvotinu, soubor tří kratších próz Indiánský běh, získala v roce 1990 Cenu Jiřího Ortena. Jejím nejvýraznějším beletristickým dílem je román Rok kohouta (2008), jenž spolu se zmíněným Indiánským během a následujícím románem Život je nádherný tvoří volnou trilogii. Všechny jeho části se zabývají tématem rodičovství, biologického i adoptivního. Podle jejích námětů a scénářů vznikly filmy Smradi (2002, r. Zdeněk Tyc, scénář nominován na Českého lva) a Zemský ráj to na pohled (2009, r. Irena Pavlásková). Napsala rovněž dvě divadelní hry a věnuje se i rozhlasovému moderování. Od roku 2001 je členkou Českého centra Mezinárodního PEN klubu.
Archiv:
