Na soucit nehrajeme. Hrajeme!
09/07/2024Více než řada politiků udělala pro odbourání bariér mezi handicapovanými lidmi a většinovou společností populární kapela The Tap Tap, kterou tvoří lidé z Jedličkova ústavu v Praze. Když to spustí naplno, je to nejen vizuální zážitek, ale především od srdíčka hraná muzika. Díky tomu patří „tapáci“ mezi nejznámější české hudební skupiny – rády si s nimi zahrají a zazpívají i ty největší pěvecké hvězdy. Nejen o tom jsme si povídali s kapelníkem a manažerem The Tap Tap Šimonem Ornestem a také moderátorem skupiny Láďou Angelovičem v rozhovoru, který se odehrál ve velmi dobré náladě před jednou ze zkoušek kapely nedaleko Vyšehradu.
Kolik let už vlastně The Tap Tap hraje?
Láďa Angelovič: Mně se to nikdy nechce pořádně počítat.
Šimon Ornest: Vznikli jsme v roce 1998, takže mám pocit, že to je 26 roků, co takhle obšťastňujeme své okolí.
Máte za sebou moc pěkné a oblíbené písničky, jste známí a populární. Existuje vůbec nějaký prostor pro další posun k ještě větším úspěchům?
ŠO: Odpovím tak, že určitě ještě nepřišel čas na nějaké bilancování – hraní v kapele nás všechny stále hodně baví, ačkoli už jsme zažili i nějaké ty „vrcholy kariéry“, například při cestování po světě a nabitých koncertech. Jednu aktuální výzvu určitě vidím: Rádi bychom, aby se do kulturní branže vrátil takový ten „drive“, co byl před covidem. Ten do všeho zasáhl opravdu brutálním způsobem. V současnosti je to takové, že organizátoři koncertů to „hrají“ na jistotu a domlouvají si hlavně největší esa, aby měli naprostou jistotu diváckého zájmu, a tudíž výdělku. Nicméně nesedíme s rukama v klíně a jdeme dalším úspěchům pěkně naproti. Připravujeme nové album našich písniček a chceme celé to naše hraní znovu pořádně „nakopnout“.
Sestupme prosím ze zaslouženého piedestalu a pojďme zavzpomínat na úplné začátky kapely. Zatím jsme nakousli jen rok jejího vzniku.
ŠO: Nejdříve šlo jen o klasickou zájmovou aktivitu v rámci domova mládeže, kde jsem nastoupil jako vychovatel. Střídali se u nás členové – hlavně studenti, a to podle toho, jak nastupovali do školy v „Jedličkárně“ a zase ji opouštěli. Po určitém čase se ale kapela začala čím dál více profesionalizovat a personálně stabilizovat. Mimochodem, tady Láďa je jedním ze zakládajících členů kapely, takže může potvrdit, jestli si na ty naše začátky dobře vzpomínám.
LA: Potvrzuju! Podle mě pak přišly dvě přelomové události, po kterých už bylo jasno, že něco umíme a že do toho půjdeme naplno. Jednak nás pozvali na známý festival Mezi ploty a pak také do televize na natáčení show Noc s Andělem. Tehdy jsem pochopil, že jde do tuhého!
Pánové, jste úžasně veselí. Jak se vám daří udržovat dobrou náladu v kapele, kde má mnoho členů patálie s nějakým handicapem?
ŠO: My si zakládáme na tom, že emoce, kterou bychom rádi, aby si lidi ze setkání s námi odnášeli, byla radost a naděje, ne sentiment a lítost. To platí obecně, nejen pro vlastní hraní na koncertech. Máte ale pravdu v tom, že handicapy některých našich členů nejsou zrovna něco extra veselého.
LA: Jak Šimon říkal, že připravujeme nové cédéčko, tak tam bude kromě pozitivní energie spousta černého humoru. Sebelítost tam fakt nebude.
Černý humor a handicap?
ŠO: Jasně. Například naše nová zpěvačka Kristýnka, která je nevidomá, tam bude mít písničku s názvem Nevidím problém, nebo naopak již dlouholetý člen kapely Víťa zpívá o svém příběhu, kdy jako malý chlapec přišel kvůli onkologickému onemocnění o část mozku, což poznamenalo jeho krátkodobou paměť – jeho písnička se tudíž jmenuje Hlava děravá.
Vlastně už jen navazujeme na osvědčený model, kdy si členové kapely umějí udělat legraci sami ze sebe a svých často ne příliš šťastných osudů. Ono to má často až neuvěřitelný efekt. V této souvislosti nemůžu nezmínit další z našich hitů, písničku Džony Macháček. Když ji Honza začal zpívat, bylo to celé poněkud plaché. Dneska Honzík vystupuje bez mrknutí oka před pětitisícovým publikem.
Když jste zmínili novou zpěvačku, musím se samozřejmě zeptat na to, jak často a jakým způsobem doplňujete či obměňujete ansámbl?
ŠO: Neděláme žádná výběrová řízení nebo konkurzy. Jen jednou za čas, když se například objevíme někde v televizi, tak se nám lidi sami začnou ozývat. Buď telefonují nebo píšou takové hezké maily, že by to chtěli zkusit. My si je pak pozveme před zkouškou, kde si je já proklepnu z hlediska nějakého rytmického, melodického cítění. Potom můžou zůstat na zkoušce. Když jejich zájem trvá, tak jim doporučím další postup.
Ten je jaký?
ŠO: Většinou jim řeknu, aby chodili jednou týdně k naší zpěvačce Janičce, která vede něco, co bychom mohli nazvat rytmickou přípravou. Máme taky paní, která s těmi, kteří chtějí s nám zpívat, dělá korepetice čili cvičí zpěv. Načež to dopadá mnohdy tak, že tito adepti zjistí, že příště chtějí být raději doma na večeři než na naší zkoušce.
ŠO: Navíc bych zmínil jednu důležitou věc: Když přijde handicapovaný člověk s přáním, že by chtěl být v naší kapele, často následně zjistíme, že jsme vlastně první, kdo po něm něco opravdu důsledně chce a vyžaduje. Kromě toho samozřejmě s nejistým výsledkem, jelikož do kapely bereme skutečně jen ty, kteří mají nejen talent, ale jsou i patřičně pracovití. My se s tímhle moc nepáráme: Chodí se včas, nic se neodpouští – nejsme terapeutická aktivita, jsme kapela a chceme pořád dělat dobrou muziku.
LA: O tom, že The Tap Tap má docela vysoko nastavené mantinely profesionality, asi nejlépe svědčí, že fluktuace v kapele se za toho čtvrtstoletí počítá v jednotkách.
Handicapu se týká také vaše široce proslulá písnička Řiditel autobusu. Co stálo za jejím vznikem – imaginace, nebo skutečná příhoda?
ŠO: Vznikla na základě skutečné příhody. Náš tehdejší bubeník Marek Valenta má diostatickou dysfázii, což přeloženo do lidského jazyka znamená, že člověk má všechno malé – narodí se s krátkýma rukama, nohama a tak dále. A pro život takto postižených lidí je typické, že místo klasického vozíku používají speciální malé kolo a…
LA: Promiň, že ti skáču do řeči: Oni nemají problém s koordinací nebo rovnováhou. Jsou prostě jen menší.
ŠO: Přesně tak. Přitom je důležité, že jízda na tomto kole je pro ně vlastně i velmi příhodná fyzická aktivita, takže se takhle taky udržují v dobré kondici. Malé kolo tedy plní roli ideální kompenzační pomůcky. No a Markovi se docela běžně stávalo, že ho řidiči pražské MHD kvůli kolu vykazovali z vozidla.
ŠO: Přitom přepravní podmínky přesně na tuto situaci pamatují.
LA: Starýho autobusáka novým kouskům nenaučíš! (směje se na celé kompenzační kolo)
Stal se Řiditel autobusu pro kapelu největším milníkem na cestě k úspěchu?
ŠO: Bezesporu ano. My jsme tuto písničku pustili ven současně s klipem a najednou měla během několika dní půl milionu zhlédnutí, poté milion, pak čtyři miliony… Pokud vím, na YouTube má dnes něco přes dvacet milionů zhlédnutí.
My jsme s Řiditelem samozřejmě úplně na začátku nejdřív oslovili rádia a hudební televize, přičemž jsme se dozvěděli užitečné informace, jak to chodí v hudební branži. Tehdy jsem tak nějak víc pochopil, jak funguje showbyznys.
Bylo všechno jen pozitivní?
ŠO: Víceméně ano. Pouze jeden pan televizní ředitel tehdy prohlásil, že písnička je moc pěkná, ale že by v tom klipu neměli účinkovat postižení. To jsem se tehdy musel držet stolu, abych nevyskočil.
LA: Na té písničce je pěkné hlavně to, že když si ji pustíte, tak si řeknete, že tohle nemůže být hit.
Proč myslíte?
LA: Kromě toho, že to není taková ta prvoplánová „hitovka“, není ani příliš snadné ji zazpívat. S námi ji nazpívali – jak známo – skvělí a zkušení interpreti, a přesto si občas při zkoušce, obrazně řečeno, vylámali zuby. Xindl X Řiditele nevytvořil jako úplně snadnou písničku, ale stejně se z ní stal hit. On každý občas potká nějakého toho svého Řiditele autobusu.
Kdo kapele píše texty?
ŠO: My jsme v počátcích dlouhá léta hráli písničky z různých zpěvníků. To nám ovšem časem přestalo stačit, takže jsme začali oslovovat autory a zpěváky, kteří s námi spolupracují, aby písničky psali přímo pro nás. Většinu textů tedy napsali osobnosti, které máme rádi a oni mají rádi nás. Například už zmíněný Xindl X nám napsal několik písniček, je to taky Tomáš Belko, Rudolf Bančovský…
Podle čeho si vybíráte „spolupracovníky“ zvenku?
LA: Základním kritériem je podobný smysl pro humor, protože ten je naší základní obranou proti bolestínství. Mám třeba hodně rád Karla Kryla, ale jeho známá, jaksi až příliš dojemná píseň Nevidomá dívka nemá v The Tap Tap šanci.
Jak jste vlastně přišli na název The Tap Tap?
ŠO: Jak jsme si před chvílí povídali o začátcích kapely a já jsem zmínil dům mládeže, tak tam kdysi sídlil administrativní úsek Jedličkova ústavu s názvem Technicko-administrativní práce. Takže o názvu skupiny jsme měli hned jasno.
Z již řečeného je jasné, že nepatříte mezi stěžovatele a zapšklé kritiky. Přesto využiji příležitosti a zeptám se, jak hodnotíte Prahu z hlediska bezbariérovosti?
LA: Je to – skoro jako všechno na světě – o úhlu pohledu. Pokud srovnáme Prahu třeba s Madridem, je rozhodně co dohánět. Když ji ale srovnáme třeba s Moskvou, kde naše kapela taky vystupovala, je Praha vozíčkářský ráj. V Moskvě jsem nezaznamenal náznak bezbariérovosti.
ŠO: Doplnil bych Láďu možná trochu šířeji v tom smyslu, že podle mě bychom neměli zapomínat na to, že ve stáří se bezbariérovost nějakým způsobem dotýká téměř každého z nás. Přemýšlet v módu „oni“ a „my“ čili handicapovaní a zdraví je myslím chyba. Jsme všichni na jedné lodi.
LA: No já bych ještě dodal vzpomínku, jak na Andělu v metru před časem nejezdil porouchaný eskalátor. Tehdy o tom psala pražská média div ne jako o pohromě. My vozíčkáři přitom už dva roky postrádáme na frekventované Florenci funkční výtah pro handicapované. Pořád nejezdí a nikoho to asi ani moc nezajímá. Kromě nás, co si tam na vozíku při přestupu v metru musíme vymýšlet různé objízdné trasy.
To mi přece jen na malou chviličku zaznělo jako stížnost, byť samozřejmě naprosto oprávněná. Vidím, že už se ale zase usmíváte. Prozraďte na závěr našeho rozhovoru, jestli v nejbližší době uvidíme a uslyšíme The Tap Tap v Praze 5?
LA (k ŠO): Máš u sebe diář?
ŠO: Ne.
LA: Já taky ne. Koukneme se na náš web, ten nikdy nezradí! … Tak tady to mám: V Praze 5 budeme hrát v parku Portheimka, a to 5. září od 15.30 do 16.30. Přijdete se podívat?
Skupinu The Tap Tap tvoří převážně absolventi a studenti pražského Jedličkova ústavu. Skupina prozatím vydala celkem šest alb. Její koncerty patří k velmi vyhledávaným kulturním událostem. Se skupinou spolupracují nejvýznamnější čeští interpreti včetně zpěváka Dana Bárty. Hudebník a pedagog Šimon Ornest kapelu vede od jejího počátku, Ladislav Angelovič rovněž patří k zakládajícím členům. Původně Ornest založil skupinu jako hudební kroužek při domově mládeže škol Jedličkova ústavu, samotná kapela vznikla kolem roku 2000.
